Nikl a sloučeniny (jako Ni)

Látka: Nikl a sloučeniny (jako Ni)

Nikl a sloučeniny (jako Ni)
další názvy slitiny niklu – Monelův kov, Alnico, bílé zlato
číslo CAS 7440–02–0
chemický vzorec Ni
ohlašovací práh pro úniky
do ovzduší (kg/rok) 50
do vody (kg/rok) 20
do půdy (kg/rok) 20
prahová hodnota pro přenosy
v odpadních vodách (kg/rok) 20
v odpadech (kg/rok) 500
rizikové složky životního prostředí vzduch, voda, půda
věty R
R40 Podezření na karcinogenní účinky
R43 Může vyvolat senzibilizaci při styku s kůží
R53 Může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí
věty S
S45 V případě úrazu, nebo necítíte-li se dobře, okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc (je-li možno, ukažte toto označení)
S53 Zamezte expozici – před použitím si obstarejte speciální instrukce
S61 Zabraňte uvolnění do životního prostředí. Viz speciální pokyny nebo bezpečnostní listy

*R a S věty jsou uvedeny pro oxid nikelnatý jako příklad sloučeniny niklu.

Základní charakteristika

Nikl je bílý, feromagnetický, kujný a tažný kov. Je dobrým vodičem tepla a elektřiny. Nejběžnějším oxidačním stavem je +2. V komplexních sloučeninách se může vyskytovat i s oxidačním číslem 0, +1 a +3.

Použití

Asi 65% niklu se spotřebovává na výrobu nerez oceli. Dalších 12% se využívá na výrobu vysoce legovaných slitin. Zbývajících 23% niklu se používá na výrobu slitin, nabíjecích baterií, katalyzátorů a dalších chemikálií, keramiky, mincí a odlitků, k barvení skla (na zeleno) a k pokovování.
Díky poměrně velmi dobré stálosti kovového niklu vůči atmosférickým vlivům i vodě se často nanáší velmi tenká niklová vrstva na povrchy méně odolných kovů, nejčastěji železa. Běžně se takto upravují jednoduché pracovní nástroje jako šroubováky nebo klíče, ale také některé chirurgické nástroje a pomůcky se niklují. Značné odolnosti kovového niklu se využívá při výrobě chemického nádobí, které je možno vystavit účinkům alkalických tavenin. Nikl patří společně se železem, chromem a manganem mezi základními kovy, které slouží pro legování ocelí. Jemně rozptýlený elementární nikl je velmi účinným hydrogenačním katalyzátorem. Využívá se v potravinářství k výrobě ztužených tuků z rostlinných olejů.
Nikl je součástí velmi odolných slitin jako např. Monelův kov o složení 68% Ni a 32% Cu se stopami manganu a železa, používaný pro výrobu lodních šroubů ale i kuchyňského vybavení. Slitiny Alnico se skládají z železa, kobaltu, niklu, hliníku a mědi a slouží pro výrobu velmi silných permanentních magnetů. Významné místo patří slitinám niklu ve výrobě šperků. V současné době poměrně populární bílé zlato je obvykle právě slitinou zlata, niklu, mědi a zinku. Zvláštní slitina niklu a stříbra slouží často jako materiál pro výrobu elektrických kontaktů v silně namáhaných silnoproudých spínačích, které musí vykazovat vysokou úroveň spolehlivosti. Jde o směs o složení přibližně 90% stříbra + 10% niklu. Výslednému materiálu potom stříbro dodává vynikající elektrickou vodivost a nikl zase výhodné mechanické vlastnosti – tvrdost a odlolnost proti otěru.
Značná část celosvětově vyrobeného niklu končí v současné době jako surovina pro výrobu elektrických článků s možností mnohonásobného dobíjení. Nikl-hydridové baterie slouží jako zdroj elektrické energie v řadě mobilních telefonů, přenosných svítilen a dalších. Pro zdroje s vyšší elektrickou kapacitou se používají spíše nikl – kadmiové galvanické elektrické články. Vzhledem k prokázané toxicitě kadmia se však výroba těchto baterií postupně omezuje.

Zdroje emisí

Přirozeným zdrojem niklu v atmosféře jsou aerosoly z mořské hladiny, půdní prachy a sopečný popel. Nikl se také uvolňuje při lesních požárech. Část atmosférického niklu pochází z meteoritického prachu. Meteority obsahují 5 – 50% niklu. Antropogenním zdrojem je těžba a zpracování niklu a spalování fosilních paliv a odpadů.
Nikl může vstupovat do vody přirozeně rozpouštěním minerálů dna nebo může být obsažen v dešťové vodě. Antropogenním zdrojem jsou především odpadní vody z povrchové úpravy kovů a dále odpadní vody z barevné metalurgie. Dalším zdrojem mohou být poniklované části zařízení přicházejících do styku s vodou. Zvýšení koncentrace niklu v půdě může být způsobeno aplikací čistírenských kalů. Významný podíl zaujímají spalovací procesy a rafinerie ropy a plynu.

Mezi nejvýznamnější antropogenní emise patří:

  • spalování fosilních paliv a odpadů;
  • rafinerie ropy a plynu;
  • těžba a zpracování niklu;
  • aplikace čistírenských kalů do půdy.

Dopady na životní prostředí

Nikl přítomný v ovzduší se může atmosférickou depozicí dostávat do půdy nebo vody. Nikl se váže na částice osahující železo a mangan, které se často vyskytují v půdě a sedimentech. Proto se zde vyskytuje většina niklu v prostředí. V přírodní vodě při pH 5 – 9 je dominantní formou výskytu Ni2+. V tomto rozmezí pH se nikl může sorbovat na oxidy železa a manganu nebo tvořit komplexní sloučeniny s anorganickými ligandy. Toxicita niklu pro některé vodní organismy je poměrně vysoká, proto je jeho přípustná koncentrace ve vodárenských tocích limitována přísněji než v pitné vodě. Rostliny přijímají nikl z půdy převážně kořeny, jsou schopné ho akumulovat. Snížením pH se zvyšuje mobilita niklu a tím i příjem rostlinami.

Dopady na zdraví člověka, rizika

Nikl patří mezi několik málo prvků, jejichž vliv na zdravotní stav lidského organismu je jednoznačně negativní. Vyskytuje se ve stopách v organismu, např. v některých enzymech. Jeho biologická funkce však zatím není známá. Při kontaktu způsobuje vznik kožní dermatitidy, nazývané niklový svrab. 6 – 10% obyvatelstva trpí alergií na nikl. Projevuje se zarudnutím kůže a později až vznikem kožních ekzémů při trvalém styku s předměty z niklu. Zvláště nebezpečné jsou náušnice, protože oblast ucha patří mezi velice senzitivní části lidského těla a alergické působení zde může nabývat dramatičtějších rozměrů – otoky hlavy, astmatické záchvaty. Nikl je podezřelý karcinogen (rakovina plic, nosní přepážky a vzácněji hltanu. Akutní otrava má za následek poškození zažívacího traktu, cév, ledvin, srdce a centrální nervové soustavy. Dlouhodobá expozice vysokým dávkám niklu způsobuje snížení váhy, poškození srdce a jater a záněty kůže.
Nikl může být přijímán potravou (90% celkového příjmu), inhalačně nebo pokožkou. Příjem potravou však nepředstavuje velké riziko, protože pouze 2–3% niklu přijatého potravou je skutečně absorbováno. Ohroženou skupinou jsou kuřáci, protože v cigaretovém kouři se vyskytuje velmi toxický tetrakarbonyl niklu.
V České republice platí pro koncentrace niklu a jeho sloučenin následující limity v ovzduší pracovišť:
pro nikl: PEL – 0,5 mg.m-3, NPK – P – 1 mg.m-3;
pro tetrakarbonyl niklu: PEL – 0,01 mg.m-3, NPK – P – 0,02 mg.m-3;
pro sloučeniny niklu s výjimkou tetrakarbonylu niklu: PEL – 0,05 mg.m-3, NPK – P – 0,25 mg.m-3.

Celkové zhodnocení nebezpečnosti z hlediska životního prostředí

Nikl je nebezpečný hlavně pro vodní organismy. Proto je v povrchových vodách limitován přísněji než ve vodách pitných.

Důvody zařazení do registru

  • nařízení o E-PRTR
  • rozhodnutí o EPER
  • zákon č. 254/2001 Sb. (příloha č. 1)
  • vyhláška č. 205/2009 Sb. (příloha č. 1)
  • vyhláška č. 221/2004 Sb. (příloha č. 2)
  • vyhláška č. 232/2004 Sb. (příloha č. 1)

Důvody zařazení látky do IRZ

Způsoby zjišťování a měření

Množství emitovaného niklu je možné odhadnout z rozdílu mezi koncentracemi niklu v surovině a v produktu. Nikl ve vodných vzorcích je možné stanovit atomovou absorpční spektrometrií (atomizace plamenem nebo elektrotermicky) nebo hmotnostní spektrometrií. Pevné vzorky (půda, prašný aerosol) je nutné před vlastním stanovením mineralizovat kyselinou dusičnou. Služby poskytují komerční laboratoře.
Při koncentraci niklu 50 mg.l-1 v odpadní vodě odpovídá dosažení ohlašovacího prahu pro emise a přenosy do vody vypuštění 400 m3 odpadní vody ročně. Práh pro emise po ovzduší je dosažen při vypouštění 500 000 m3 odpadního vzduchu o koncentraci 100 mg.m-3 (pokud byl údaj o koncentraci uveden při setejné teplotě a tlaku jako objem plynu).

Informační zdroje

  • Encyklopedie Wikipedia, http://en.wiki­pedia.org/wiki­/Nickel
  • Hertel R. F., Maas T., Müller V. R. (1991): Nickel, World Health Organisation, Geneva
  • Harte J., Holdren C., Schneider R., Shirley Ch.: Toxics A to Z, A Guide to Everyday Pollution Hazards, University of California Press, 1991
  • Weiner E. R., Applications of Environmental Chemistry, A Practical Guide for Environmental Professionals, Lewis Publishers, 2000
  • Horáková M.: Analytika vody, VŠCHT Praha, 2003
  • Pitter P.: Hydrochemie, Vydavatelství VŠCHT, 1999
  • Agency for Toxic Substances and Disease Registry, http://www.at­sdr.cdc.gov/tfac­ts15.html